Lenka: Upřímné sdílení - největší dar z knihy

Nedávno jsem kamarádce říkala, ze krom matek nikdo nikdy ani nemůže nepochopit její pocity a procesy, kterými prochází. No kdyby byl někdo z "nematek" ochotný přečíst si tuto knihu, má šanci.

Kniha má určitě smysl. Například, když bych byla sama s některými myšlenkami, když se stydím v nějaké oblasti, mohu to “probrat” s knihou a být pochopena a navedena dál. Vážím si zde upřímnosti, se kterou autorka sdílí některé niterné, těžké situace, které jsou často podobné, jako u mě. Určitě bych si přála i víc těch nejtěžších upřímných popisů situací mámy…

Ještě zmíním, že mě autorka párkrát naštvala (ale nic dramatického). A to když jsem se kvůli silnému apelování na čas s dítětem cítila odsouzena… Naštěstí mi dětská psycholožka ulevila, že u nás (konkrétně kvůli povaze dítěte) je ten kratší čas spolu ku prospěchu.

Renča: Být víc nad věcí

Velmi se omlouvám, že píši až po takové době, ale byla jsem delší dobu nemocná a narodil se mi druhý prcek. Ale možná o to více mi kniha pomohla překonat určité překážky a být více nad věcí.

Jak se píše v knize, role mámy nikdy nekončí. Když jsem nemocná (já ještě byla k tomu těhotná) a mám doma dítě, nemohu si celý den odpočinout. Nikdo se o mě nebude starat. Naopak se musím ještě postarat o dítě a domácnost.

Kniha mi pomohla určit si své priority. Asi 3x jsem přečetla kapitolu Mámino sebevědomí. Úplně jsem se viděla, jak budu svou pozornost rozdělovat mezi dvouletou dceru a miminko. Jak budu kojit syna a snažit se ho uspat, pak si pohraju s dcerou a do toho uklízet a vařit. Snažit se, aby manžel nepřišel do bordelu. Snažit se, abych i dobře vypadala a nebyla jen v teplákách a rozcuchaná. O spánkové deprivaci a svých migrénách ani nemluvím.

A náhodou dnes mě navštívila mamka a já se točila v kolečku. ,,Proč ti dítě brečí? Nepotřebuje příkrm? A Anežko (moje dcera), nechceš lízátko? Babička ti něco koupila." Možná mi v knize chybí, jak se odpojit od rodičů, najít nějakou rovnováhu a nechtít je občas zabít. Bohužel moje moje mamka mi spíš přitěžuje. Jsem z ní nesvá, až nervózní. Ale aspoň vím, odkud mám někdy pesimistický náhled na svět. A vím, že tento přístup nechci předat dětem a musím s tím pracovat.

Kniha mě „přinutila" přemýšlet, jaká chci být matka a co bych mohla změnit. Starat se více o své děti a opravdu si je užít. Ale taky si najít čas na sebe a své záliby.

Hanka: Dokonalost není to podstatné

Autorka na začátku píše, že její kniha může odradit třeba budoucí maminky. Kdybych si představila sebe jako budoucí mámu, asi by mě některé popsané situace překvapily. Ale stejně, člověk to moc nechápe, až do chvíle, kdy sám okusí praxi.

Popravdě mě uklidnilo, že nejsem sama, kdo zažívá obdobné situace. Nestíhá se pomalu starat o sebe. Taky mám výbuchy vzteku a taktéž následují výčitky svědomí, že jsem mohla reagovat jinak. Ale jak autorka popisuje, frustrace je někdy tak silná, že nakonec vyhraje. Často se mi v hlavě honí, jestli vůbec vychovávám holky správným směrem, abych s nimi měla do budoucna dobrý vztah a rády se ke mě vracely, aby měly ve mně důvěru a jistotu, že mi mohou říci vše.

Až při druhém dítěti jsem začala pociťovat značnou zátěž nejen fyzickou, ale hlavně psychickou. Začaly mi častokrát naskakovat vzorce reakcí, které jsem nesnášela u své mámy. Musím u sebe pořád pracovat na změně a je to dost těžké. Na druhou stranu je velmi obohacující mít děti už jen z hlediska vlastního rozvoje.

Doteď jsem vlastně ani moc neregistrovala znevýhodnění matek v kariéře v porovnání s muži a jejich "náskokem". To je zajímavá myšlenka. Myslím, že pravdivá. Já se nad prací donedávna nepozastavovala, jelikož je to pro mě trochu stresující představa. Zatím netuším, zda zůstanu v oboru, či se vydám jinou cestou. Pořád jsem v tom dost rozpolcená.

Kniha je napsaná srozumitelně. Je super, že se autorka odkazuje na odbornou literaturu. To vnímám jako další užitečnou inspiraci při sebevzdělávání a také zajímavou vsuvku při čtení autorčiných praktických zkušeností z každodenního života. Kniha mi přinesla určité uklidnění a uvědomění si, že nejsme nikdo dokonalí a ani to samozřejmě nejde. Ale líbila se mi myšlenka, že není nikdy pozdě na nápravu, načež často zapomínám a pak mě dlouho trápí, v čem jsem zklamala.